Soused se Strašidýlkem

30. května 2010 v 12:33 | Shariony |  Notýsek
Docela mi trvalo, než jsem si zvykla, že mi lidé vykají. Začali s tím učitelé na střední škole a mě to jejich neosobní vykání dost otravovalo. Skoro každý, kdo mi tykal, si tak alespoň částečně získal moje sympatie. Tehdy se k nám do baráku přistěhovali noví sousedé. Kluk tak mezi 20 - 25 s těhotnou sestrou a jedním pejskem. Psík to byl věru roztomilý, mnohokrát pomíchaná rasa až z toho vznikl chundelatý, bílý, tak tři čtvrtě metru vysoký a neustále vesele hopkající oříšek. Druhýho podobnýho psa byste nikde nenašli.

Jen jsem ho zahlídla, málem jsem se vždycky rozplynula. Potají jsme ho doma pojmenovali Strašidýlko. Vlastně ani nevím, jak se ve skutečnosti jmenoval. Tato přezdívka k němu ale neuvěřitelně přesně sedla. Byl světlý a pořád kolem svého páníčka roztomile poletoval a poskakoval. Jako strašidýlko. Jeho mladý majitel byl vysoký, hubený a s delšími tmavými vlasy občas sepnutými do culíku. Kdykoliv jsem ho potkala, usmál se a řekl mi hrozně mile jako nějaký spřízněnec: "ahoj". Mně v té době bylo trochu blbý mu taky odpovědět "ahoj", přeci jen jsem byla mladší, tak jsem si to řekla jen v duchu a vyslovila nahlas, s úsměvem: "dobrý den". Vždycky, když jsem ho viděla, jsem měla hroznou radost. Nebyla jsem do něj zamilovaná, ale cítila jsem, že je to jeden z těch mála opravdu dobrých a hodných lidí. Zdál se mi správný a férový, jako někdo, s kým by bylo fajn si občas pokecat.
Tak plynul čas, já se odstěhovala a už jsem se ním nesetkala. Až teprve nedávno mi táta řekl, že ho uviděl. Seděl na schodech ve dvoře domu, ve kterém jsme bývali sousedé. Hlavu skloněnou a přes ni kapuci. Nechtěl, aby ho někdo poznal. Měl nataženou ruku s vyhrnutým rukávem. A v druhé připravenou injekční stříkačku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama