Leden 2011

Portrét - gioconda

31. ledna 2011 v 18:22 | Shariony |  Patlanice
Nikomu, komu jsem ji ukázala, se nelíbí. Prý je nesympatická, kostnatá, ošklivá a nikdo by ji nechtěl za manželku...

shariony.blog.cz


Mně připomíná vyzrálou ženu, která ví, co chce. Před rokem se rozvedla, protože zjistila, že ji muž podvádí. To ale nebyl ten nejhlavnější důvod. Když se vdávala, byla zamilovaná. On byl fajn. Jenže pak ztratil práci, chodil do hospod a jediné, o co se zajímal, byl fotbal. Ona se mu snažila vyjít vstříc. Dokonce mu občas nosila pivo, když koukal z gauče na televizi. Nikdy jí nepoděkoval. Už mnoho let se na ni nepodíval s láskou, neobjal ji a neřekl, že ji má rád.. Neměl žádnou milenku, ale čas od času chodil do bordelu. Ona měla svou hrdost a tohle zjištění pro ni překročilo hranici tolerance.
Teprve po rozvodu si uvědomila, že žít bez manžela je osvobozující. Po dlouhé době se cítí konečně šťastá, věnuje se své práci, kterou miluje, a on ji už psychicky nevysává.


Sobotní odpo

29. ledna 2011 v 20:25 | Shariony |  Praha
Dnes jsem zase vymrzla. Šla jsem docela svižně, ale kvůli focení mám ztuhlé prsty ještě teď... Počasí bylo nádherné, nevím, jak to Sluníčko dělá, ale vždycky, když vykoukne, je hned všem líp :-)
Po dlouhé době jsem se podívala do botanické. Cestou k ní se dá jít kolem kostela Sv. Jana Nepomuckého..

A žádná čemeřice ještě nekvete, i když kalendář píše něco jiného... Místo toho se v botanické objevují hlavičky talovínů.


Kytara

27. ledna 2011 v 20:49 | Shariony |  Notýsek
shariony.blog.cz


V létě mezi čtvrtou a pátou třídou se mi do ruky dostala opravdická kytara. Půjčila jsem si ji od známého a učila se na ni chvilku hrát. Úplně mě to nadchlo. Zamilovala jsem si ji. Dokonce jsem byla pyšná na puchýře na rukou. Jenže pak jsme odjeli domů. Vůbec mi nepřišlo na mysl, že by mi kytaru mohl někdo koupit a že bych se na ni někde mohla učit hrát. Přes školní rok jsem na ni zapomněla. Až po nějaké době k nám táta přinesl kytaru po dědovi. S kovovými strunami. Byla rozladěná, tóny zněly hluboce, jako varhany. Překrásný zvuk... Jenže byla vzádu prasklá, takže ji odnesli s tím, že se s ní stejně nedá moc hrát.. Teď mě to mrzí hlavně kvůli dědovi.

Poledník

27. ledna 2011 v 0:38 | Shariony |  Šumava
Od Prášilského jezera jsme se vydali směrem nahoru na Poledník. Tento vrchol leží v nadmořské výšce 1315 metrů, takže se řadí mezi nejvyšší místa Šumavy. Své jméno získal už v dávných dobách od prášilských dřevorubců. Jakmile slunce vystoupilo nad obzor hory, znamenalo to pro ně poledne - a tedy čas oběda.
Po druhé světové válce byla celá oblast uzavřena. Poledník však měl výhodnou polohu a i jeho nadmořská výška ho předurčila k vojenskému využití. Proto na něm byla v 60. letech postavena stanice, která měla "hlídat" naše západní hranice. Šlo o přísně utajované místo, které střežily dokonce i vrtulníky. Zatajení Poledníku bylo tak důležité, že se i tamní cesty na mapách zkreslovaly a vymazávaly, samotná stanice pak pro jistotu nebyla zobrazována vůbec.
Veřejnost se o Poledníku mohla dovědět teprve v roce 1989. Mnoho lidí bylo na dřívější vojenskou základnu natolik zvědavých, že se dostávali dovnitř rozbitými okny. (Nebo spíš okna úmyslně rozbíjeli). Rozkradli tam vše, co se dalo. V roce 1997 se Správě NP podařilo stanici odkoupit a brzy nechali celý objekt zrekonstruovat. Vznikla tak pro turisty úžasná rozhledna, která se stala jedním z nejnavštěvovanějších míst Šumavy.
Přístup na ni je však ovlivněn počasím, které je v těchto místech velmi drsné. I v červenci zde totiž můžou teploty klesnout pod 0°C a sníh zde často leží ještě v červnu. Otevírací doba rozhledny se tak omezila pouze na letní období - od června do září. V květnu a říjnu pak záleží na počasí, ale otevřeno bývá jen o víkendech. Když jsem tam byla já, bylo zrovna nádherné, letní počasí a i sluníčko hřálo :)

shariony.blog.cz
Cesta nahoru od jezera je docela prudká - převýšení přes 200 metrů. Takže jsem fotila až nahoře, a tohle jsou první "vrcholové" snímky.

Růžičky

25. ledna 2011 v 19:32 | Shariony |  Foto-mix
Chtěla jsem k těmhle fotkám napsat parodii na růžové rady, se kterými se teď tolik roztrhl pytel. A taky jsem chtěla popsat, jak jsem se kdysi na jednom rande ztrapnila kvůli řasence...
Ale přišlo by mi to fakt hrozně trapný... Takže nic nebude. Jen teda dvě fotky.

shariony.blog.cz



Prášilské jezero

11. ledna 2011 v 11:57 | Shariony |  Šumava

Pro poslední loňský den na Šumavě jsme vybrali výlet k Prášilskému jezeru a na rozhlednu Poledník. Auto jsme zastavili na jednom parkovišti blízko městečka Prášily. Odtud jsme se už vydali celkem klidnou, rovnou cestou dále.
Každých pár metrů kolem ní byly tabule s upozorněním na nevybuchlou munici. Působilo to dusně, připomínalo to minulost a to, že až do nedávné doby byl vstup do celé oblasti kolem Prášilského jezera zakázán.

Samotné jezero je jedním z pěti známých ledovcových jezer na Šumavě. Má rozlohu kolem 3,8ha a leží v nadmořské výšce 1080 m. Jeho hloubka je odhadovaná až na 15 metrů. Nad skoro polovinou jezera se sklání 150 metrů vysoká karová stěna. Když jsem tam byla, proháněla se nad ní zrovna dvě káňata :)



Jiný svět

8. ledna 2011 v 19:55 | Shariony |  Něco jako názory

Začíná noc. Pomalu se na tebe snáší černá peřina protkaná zlatými nitkami hvězd a přikrývá tě ledovým klidem. Zavíráš víčka a zvolna se noříš do světa tajemných snů a stínů.
Tohle ale není jen sen... Plaveš v řece jak malá rybka, v ruce držíš těžký kufr svých starostí, vzpomínek, přání i vin. Stahuje tě hloub, ty to ale nevnímáš a pomalu klesáš ke dnu. Uvědomíš si to, až když se ohlédneš zpět a spatříš, že v tvé minulosti na tebe číhá hladový žralok a rychle tě dohání. Má vyceněné, krvelačné zuby a těší se na svou kořist. Ze všech sil se mu snažíš uniknout. Voláš o pomoc, nevydáš však ani hlásku. Lapáš po dechu a stále se nemůžeš nadechnout. Myslíš jen na to, jak se dostat k hladině. "Kde je? Proč je tak vysoko?" Přidáváš na tempu. "Už jen kousek a nadechnu se..." Ještě víc zrychlíš.
Teď ti už žralok nestačí a ty se konečně dotýkáš hladiny. Zhluboka vdechneš osvěžující vzduch. Nyní jsi úplně sama. Zvládla jsi to. Rozhlédni se kolem sebe - zjistíš, že jsi plula dlouhou cestu. Od říček a velkých řek až do moře, a teď stojíš uprostřed široširého oceánu.
Pozvolna stoupáš a už se vznášíš nad hladinou jako víla, světluška, která se raduje z nového objevu, a tvé oči září úžasem. Všude kolem je útulný, bezpečný prostor. Před sebou spatříš stříbrnou cestu vydlážděnou od hladiny moře až k vesmíru samotným Měsícem.

Pomalu se vydáváš po cestě do neznáma. Kráčíš výš a výš a uvědomuješ si pocit bezpečí, který prožíváš. Je to štěstí, které teď můžeš vnímat jen ty a nikdo jiný. Na celém světě nemá nikdo o tomto pocitu ani ponětí. A tak obdivuješ prostor kolem sebe, vdechuješ čistý, chladný vzduch, který tebou prosakuje, jako bys byla všeho součástí. Čas se zastavil. "Jak dlouho tu už stojím, dívám se na oceán a na hvězdy nade mnou?" Čas je pomíjivý. To, co pokládáme za neskutečně dlouhé, je jen potěšení nebo utrpení. Pro nás to může trvat třeba několik hodin, a přece jsou to jen vteřiny. Ale co je vlastně čas? Život je složen pouze z přítomnosti, ze vzpomínek, plánů a obav z budoucnosti. Existuje však pouze TEĎ. A to "Teď" je důležitější, než si dokážeš představit.
Stojíš pořád na stříbrné cestičce mezi nebem a Zemí a vnímáš harmonií prosycený prostor kolem sebe. Hluboko pod tebou leží koberec oceánu. Z ničeho nic tě napadne skočit šipku do vzduchu. Vše je tu dovoleno, nic se ti nemůže stát. Padáš dolů, najednou se zastavuješ a začínáš stoupat. Slyšíš mávání křídel. Jsi to ty sama. Letíš ještě nejistě jako mládě orla.

Noční obloha je bez mráčků a hvězdy svítí zřetelněji než kdy jindy. Padá kometa. A ty si ve vzduchu hraješ, děláš kotrmelce a pluješ dál v pomíjivosti času. Dál ke hvězdám.
Náhle se cítíš přeci jen nejistě. Tisíciny vteřiny se spojily v minutu. "Kde to jsem? Kam letím? A kdo vůbec teď jsem?" Zde je všechno nehmotné. "To už nejsem člověk?" Ne, jsi jeho duše. Důležitá část nekonečného prostoru. Obyčejný člověk si nedokáže představit pojem nekonečno. Jeho myšlenky vždy někde začínají a někde končí. A když se snaží pochopit velikost vesmíru, pokaždé narazí na stěnu. Má omezené schopnosti na to, aby vše pochopil. To dokážeš jen ty, duše. Přijímáš telepatii, ovládáš intuici a varuješ svou schránku, člověka, před různým nebezpečím. Víš, co se teprve stane. Ty nevznikáš ani nezanikáš, stejně jako vesmír. I když se Slunce rozpadne a scvrkne do Bílého trpaslíka, ty neskončíš.

Jestli je vesmír nekonečný, je tu i nekonečně všeho, co známe. Nesčetně podobných zemí, stejných planet a galaxií. A ty budeš hledat další zemi podobnou té naší. Popluješ nikdy nekončícím vakuem tmy prosvětleným hvězdami a prožiješ ještě tisíce roztodivných příběhů a dobrodružství. Dáváš buňkám život a necháváš je prožívat to, co obyčejný kámen nikdy nesvede.
Pluješ černou tmou a hledíš do tajemné dálky. "Kam mířím?" Letíš do další sféry nekonečna, někam, kam se nikdo jiný než duše nedostane. Tam smíš jenom ty.
Ocitáš se před branou konce vesmíru a nesměle vstupuješ dál. "Co mě tam čeká?" Teď už to je jen na tobě. Já jsem tě doprovodila až sem. Však už to zvládneš.