Březen 2012

Fotohrátky

24. března 2012 v 16:01 | Shariony |  Foto-mix

Sáhla jsem do prastaré složky mixózních fotek. Schovávala jsem si je původně pro případ, že bych chtěla nějaký notýskový záznam doprovodit i obrázkem.

Třeba jako tenhle první:


Vyfotila jsem ho během zkouškového, když jsem potřebovala přestávku.
V hlavní roli: ségřino držítko na papírek a čaj s příchutí Irish cream.
Ve vedlejší roli: ségřin oranžový stůl.

Tulipány a růže

21. března 2012 v 21:56 | Shariony |  Rostliny
Záplava kytek.



Jaký svět chceme?

18. března 2012 v 18:49 | Shariony |  Něco jako názory
Bylo pozdní, slunečné odpoledne. Nad promrzlou loukou začínalo jaro a kolem asi dvanáctiletého chlapce rozespale poletovala muška. Chvilku ji pozoroval. Nejdřív se blížila k jeho nosu, pak si to rozmyslela a zabočila k levému ramenu. Mávala přitom bláznivě malinkými křídly. Nakonec to vzdala a usedla na pastelově fialový krokus hned vedle hocha. Byl rád, že ji má vedle sebe. Dávalo mu to pocit jakési spřízněné duše. Sluníčko se na horizontu začalo zlehounka dotýkat korun smrků a na obloze se do mraků ve tvaru pírka pomalu vpíjela růžová barva. Chladný vzduch voněl půdou a probouzející se přírodou. Muška se od krokusu odrazila a letěla směrem k lesu. Chlapec si uvědomil, že je už pozdě a i on bude muset jít domů.

Běžel po louce dolů do údolí. Přeskočil potůček, ve kterém ležely různobarevné kameny. Za ním už začínala písčitá pěšinka, která vedla okolo pastviny pro ovce přímo až do vesnice. Hoch měl všechny lidi, které v ní bydleli, upřímně rád. Vždycky, když se dostal do nějaké nesnáze, ochotně mu pomohli. Tamní lidé se k sobě chovali s úctou a těšili se z každého úspěchu, který měl druhý člověk. Miloval svoji zem, přírodu i lidi, se kterými tam žil. A věděl, že i oni jeho. Za chvíli doběhl k dřevěným dvířkám malého kamenného domečku. Když je otevřel, zaplavila ho vůně pečené krůty a brambor. Sundal si bundu a radostně běžel ke stolu. Jeho maminka i táta se na něj usmívali a při večeři si povídali, co každý zažil hezkého.

Po večeři začala Péťu bolet hlava. Vyčítal si, že celé odpoledne seděl na promzlé zemi. Šel si proto lehnout do postele. Teplota mu stoupala a hoch začal upadat do mdlob. Zdálo se mu, že jde po té samé písčité cestě, po které ten dne běžel. Vešel do vesnice, kde se na něj lidé dívali s nedůvěrou. Každý zde měl jakoby plno práce, a přesto si všichni našli čas, aby pozorovali ostatní. Sledovali, zda si druzí nekoupili něco lepšího a naopak se báli, aby nikdo nepřišel na to, co si sami nově pořídili. Jejich zahrady chránily vysoké zděné hradby. Ulice utichly od dětského smíchu, jen toulavá, vychrtlá kočka občas zamňoukla. Petr se dal polekaně do běhu. Asi po hodině se dostal do vedlejšího města. Lidé tam trpěli hlady, žili na ulici a neměli práci. Někteří bydleli v rozpadlých domech, protože neměli na jejich opravu. Ti, kteří pracovali, museli každý den i devět hodin a víc dělat těžkou práci, i tak za ni byli rádi. Otroci moderní doby. Život jim ale utíkal skrz prsty. Další lidé se živili krádežemi. Děti, na které rodiče neměli čas, byly čím dál více agresivní a nebezpečné i pro své blízké. Učitele považovaly za své nepřátele. Celkově vzrůstal počet násilí a vražd.

Obyvatelé tohoto města kupovali "levné" zboží dovážené z ciziny. V jejich zemi kvůli tomu přestaly existvat textilky, nevyplatilo se již pěstovat ani kvalitní zeleninu, ovoce či tradiční sklářské výrobky. Produkce se přesunula z důvodu úspor z rozsahu, kvůli mírnějším ekologickým požadavkům a nižším nákladům na práci do rozvojových zemí. Tam byly v těžkých podmínkách nuceny pracovat i malé děti, při těžbě surovin, diamantů, lidé umírali. Nikoho to v tomto městě nezajímalo. A i kdyby, o těhle věcech se mlčelo. Média byla ovládaná politiky a ti zas korporacemi. I lidé mezi sebou si navzájem lhali. Jejich vztahy byli povrchní, a přesto (nebo právě proto?) měli díky internetu stovky "přátel". Se svými partnery zůstávali jen ze setrvačnosti nebo proto, aby měli levnější bydlení a při rozvodu nepřišli o to, co si již vydělali.

Celé město pomalu, ale jistě vymíralo. Mladí lidé, kteří ještě neztratili víru v lásku, neměli peníze na založení vlastní rodiny. Nízkou fertilitu kompenzoval jen příliv přistěhovalců. Lidé v tomto městě nežili, jen přežívali. I těm, kteří si mohli dovolit všechno, jako kdyby něco chybělo. Všichni zde někam spěchali. V honbě za penězi a mocí ztratili i kontakt s přírodou. Kvůli vykáceným lesům a dalším činnostem zasahovaly město pravidelné povodně. Zvířata umírala a chovala se už jen na jídlo v malých prostorách, hlava namačkaná na hlavě. K jídlu se dobytku místo sena a trávy dávaly kosti se zbytky masa a s notnou dávkou hormonů, která maso sice zvětší, ale jehož výživová hodnota je potom mizivá.

Petra popadla úzkost, cítil na čele chlad a slyšel vzdálené volání svého jména. Probudil se celý zpocený, s mokrým hadrem na hlavě. Skláněla se nad ním starostlivá tvář maminky, tatínka i pana doktora, kterého rodiče mezitím zavolali.




Článkem jsem se inspirovala u Lucerny a Vendy. I vy, pokud chcete, napište svůj názor a šiřte video Chaplina dál.

Rýžování kousků zlata

14. března 2012 v 19:35 | Shariony |  Jizerské hory
Ještě jsem našla pár podzimních fotek z Jizerek :)

Od Josefodolské přehrady jsme pomalu kráčeli dál.


Na levé straně je přehrada, napravo leží Josefův Důl (druhá fotka).

9. března 2012

11. března 2012 v 16:04 | Shariony |  Notýsek
(deníčkově)

V pátek jsem si vychutnávala od sedmi až do půlnoci každou chvilku. Utíkalo to hodně rychle. Byla jsem ráda, že jsem mohla vidět našeho proděkana, který mě učil všechny možné regionální integrace a kterého jsem si za celé studium (vedle pár dalších) považovala asi nejvíc. Moc ráda jsem viděla i vedoucího "mojí" katedry, na jehož test jsem si před pěti lety poprvé a naposledy připravila tahák. Úplně zbytečně, ani jsem ho nevyndala z tašky. Když jsem zjistila, jak vyučující všechny s pomocným papírkem vyhazuje, vzdala jsem moje opisovací úmysly nadobro. V testu se stejně ptali na takové detaily, které se i mně zdály do taháku zbytečné. Na následné ústní se mi pak trémou podařilo banány označit za zeleninu (- aneb i tímto jídlem lze vysvětlovat teorii zbídačeného růstu). Neuspěla polovina lidí, nade mnou profesor nejspíš projevil blahosklonnou trpělivost. Dva a půl roku poté mě zkoušel u bakalářské obhajoby. I když je přísný, přišlo mi, že byl rád, že se někdo zajímá o jeho téma.
Kvůli jiné ústní jsem zase měla takový aft, že jsem několik dní nemohla skoro vůbec jíst, z hladu jsem nespala a doktorka mi hrozila stehy. Při studiu jsem se setkala s tím, že i učebnice čtvrtého vydání může obsahovat dost zásadní chyby. Mohli jsme zatahovat, co jsme chtěli, ale problém jsme z toho pak měli jen my sami. Buď nedostatek bodů nebo nutnost učivo dohnat z knih bez ústního vysvětlení. Vzpomínám si ale i na naši nejveselejší prezentaci - expanze restaurace se samoobslužnými výčepy do zahraničí. Na začátku hodiny jsme posluchačům rozdali kelímky a "na ochutnávku" nalili pivo. :-)
Pro ceremonii si děkan připravil pěknou řeč, sice s tím, že jedinou jistotou, pokud jde o budoucnost, je nejistota, ale hlavně takovou, že přítel mohl na vlastní uši slyšet, že naše škola (dobrá, tak přinejmenším fakulta) není zaměřena tak, jak by se některým mohlo zdát. Na konci zaznělo Gaudeamus Igitur a hned potom nás nahnali se někam hromadně vyfotit. Za fotografem stály moje kolegyně a culily se tak, že mě rozesmály. Pak jsem šla zpět, setkala se s rodinou, přítelem, kamarádem, známými a jeli jsme na oběd. Škoda, že porce nebyly trochu větší, takhle jsme snědli všechno dřív, než mě napadlo to vůbec vyfotit. Po jídle a přípitcích jsme pokračovali domů. Povídali jsme si o všem možném a čas hrozně rychle utíkal. Najednou byl večer a tma. S přítelem jsem proto jela do města doprovodit známé na metro, sami jsme se byli ještě projít, až jsme skončili před Obecním domem. Pozval mě na mňam čokoládu :-)
Byl to fakt pěkný den a děkuji za to!


Zelené lístky

4. března 2012 v 18:22 | Shariony |  Rostliny
Tenhle sympatický odstín je prý symbolem harmonie, uklidňuje, působí regeneračně, přispívá k duševní harmonii a pomáhá lidem, kteří trpí depresemi.










A ještě lísteček ve vodě.


Foceno v létě.

Pod článek jsem dala malou anketku. Zajímalo by mě, jestli o vašem blogu vědí lidé, kteří vás znají i osobně - a jestli jste jim to řekli sami nebo se to dověděli jiným způsobem? Přiznám se, že jsem blog chtěla udržet v tajnosti, ale nepovedlo se... a teď je mi tady blbý něco psát..