Červen 2012

Rainerova útulňa a horský potok

30. června 2012 v 0:01 | Shari |  Tatry

Od Hrebienku jsme pokračovali k Rainerově útulně a vodopádům. Cesta byla zezačátku rovná, plná výhledů na sněhem pocukrované skalnaté štíty.




Zahnuli jsme doleva, kde se cesta stáčela k potoku.




Rainerova útulňa byla původně postavena v roce 1863 a je tedy vůbec nejstarší boudou ve Vysokých Tatrách. Ve svých počátcích poskytovala i možnost ubytování. Brzy byl ale nedaleko postaven turistický hotel a útulna pomalu chátrala. Před necelými třiceti lety však byla zrekonstuována. Nyní díky novému nájemci P. Petrasovi slouží jako informační centrum a minimuzeum tamního šerpování. Je to také významné místo pro občerstvení turistů.

Byl to pan Petras, kterého jsem viděla jako šerpu. Kromě toho tento šikovný pán vytváří v zimě ze sněhu betlém v životní velikosti, což určitě také stojí za návštěvu.

Někde budu mít schované i razítko, jen nevím kde :D


Sto metrů od Rainerovy útulny teče potok s pitnou vodou. Kéž by jich bylo v naší přírodě víc.




Voda měla krásně namodralou, tyrkysovou barvu. Z fotek to není tolik poznat, ale byla to nádhera.








Hrebienok

26. června 2012 v 21:22 | Shari |  Tatry
U rozcestí jsme přemýšleli, na jakou stranou se vydáme dál. Počasí se netvářilo příliš přátelsky, navíc jsme na druhý den plánovali trochu větší výlet. Odbočili jsme proto na cestu, která vedla víceméně po rovince na Hrebienok.






Okolí Hrebienku.

Pohled směrem na tzv. Ľadový štít.

Na téhle cestičce jsem druhý den potkala opravdického šerpu! Bylo mu mezi šedesáti a sedmdesáti a postupně si na krosnu nakládal kila mouky, litry piva, flašky minerálek a džusů... Dohromady to mohlo dát tak šedesát kilo.. Když jsem ho viděla, vážně jsem měla starost, aby se mu něco z té váhy nestalo. Skoro jsem se ho už zeptala, jestli s tím nechce pomoct.. Zarazilo mě jen to, že bych se ho nejspíš dotkla. Tak jsem jen němě zírala, jak si přeplněnou krosnu pomalu nakládal na ramena a pomalým, rozvážným krokem vykročil směrem k Rainarově chatě - nejstarší chatě ve Vysokých Tatrách. (ještě se o ní v některém z příštích článků zmíním).



Tady bude Slavkovský štít (asi).



Výhled na druhou stranu.


Samotný Hrebienok jsem nevyfotila - jde o výstupní a nástupní místo tamní lanovky. Člověk se tam může schovat a zahřát v bufetu, ale turisty nechají zbaštit si i vlastní svačinu.
Vlastně Hrebienok nazývám až moc laicky, ve skutečnosti jde o horský hotel, který leží ve výšce 1285 m. Svou nynější podobu získal prakticky až po druhé světové válce, zejména pak po rekonstrukci v roce 1988.



Pod Slavkovským štítem

23. června 2012 v 18:23 | Shari |  Tatry
Jednoho květnového večera jsme nastoupili na autobus a probudili se až v noci v Popradu. Do rána jsme se ještě trochu prospali, ale pak už jsme se připravili na výlet.

Dojeli jsme do Starého Smokovce, který se již koncem 18. století stal (mimo jiné díky tamní minerální vodě) letoviskem. O půl století později, kdy se zpřístupnil i širší veřejnosti, začal zažívat svůj první velký rozvoj. Jeho význam později potvrdila i výstavba železnice.






Bylo zataženo a trochu poprchávalo, my se však nedali a šlapali jsme do kopce dál.










Cestu kolem nás zahalovala mlha ze všech stran.








Vyšplhali jsme se k Rozcestí pod Slavkovským štítem (1357 m. n. m.).
(Zajímavé je, že přibližně v této výšce v Krkonoších rostou už jen kleče..)




Odpočinuli jsme si a zahřáli se horkým pomerančovým čajem.
Když jsme se rozhlédli kolem, zjistili jsme, že mlha už začala ustupovat. Konečně bylo vidět i do dálky.


Všude kolem byl původně krásný, hustý les. Koncem roku 2004 však Tatry zasáhla silná vichřice, která místy dosahovala síly orkánu. Smetla stromy v pásu 10 km širokém a 60 km dlouhém. Celkem padlo 2,5 mil. kubíků lesa, což bylo přes 90 % roční těžby dřeva na Slovensku (viz zde).


Žlebská zvířátka

19. června 2012 v 22:46 | Shari |  Zvířátka
U zámku Žleby je malá mini-zoo. Když jsme si ji šly se ségrou prohlédnout, začalo zrovna tak hustě sněžit, že jsme se musely běžet schovat pod jednu dřevěnou střechu. Spousta zvířátek tam kvůli zimě nebyla, ale my byly spokojené i s prasátky a srnečkem :)








Tohle prasátko bylo tak přátelské (až jsem se bála, že samou radostí přeskočí plot). Bylo roztomile zvědavé.
A má krásná ouška :) I očička.



Tahle je dost oříznutá, kvalita nic moc, ale má pěkný pohled.

Poslední ohlédnutí na zámek.

A jedeme domů.

Zámek Žleby

17. června 2012 v 15:29 | Shari |  ČR - MĚSTA/KULTURA
Začátkem dubna jsme se se sestrou rozhodly udělat si výlet na zámek Žleby. Nachází se asi hodinu a půl vláčkem od Prahy a z nádraží k němu vede docela příjemná a rovná cesta. Když jsme se přiblížily k zámecké zarhadě, spatřili jsme lučišťníky a v trávě nejrůznější napodobeniny zvířat. Brzy začalo mrholit a pak i sněžit. Naštěstí právě začínala prohlídka, takže jsme venku nemusely dlouho mrznout.
Provázela nás moc příjemná, usměvavá paní, která nám zároveň řekla i něco o (tehdy aktuálních) Velikonočních svátcích a tradicích. Přestože na prohlídky zámků moc nejsem, musím říct, že tahle rozhodně patřila mezi ty nejlepší. Velmi tedy doporučuji.
Původně to byl středověký gotický hrad (postaven ve 13. století), který však byl postupem času využíván spíše jako zámek (již ne tolik pro obranu). Uvnitř jsme viděly krásně vyzdobené a starým nábytkem vybavené místnosti. Některé z pokojů měly oblepené stěny tapetami z kůže. Zaujaly mě tam například i toalety - aby tamní nemuseli v noci chodit daleko, měli vedle postelí mísy, které pak služebnictvo odnášelo pryč. Nebo aby nemuseli sedět v kapličce (součástí zámku) společně s "obyčejnými" lidmi, měli připravené židle v patře nahoře. Zajímavý byl i pokoj talentované šlechtičny, kde byly vystaveny její obrazy, plátna s barvami a rozpracované předlohy pro malování. Nadchla mě také útulná knihovna s některými, velmi tlustými a i přes metr velkými knihami. Nebo skryté, úzké chodbičky, kudy procházelo služebnictvo, aby panstvo nerušilo. Na konci prohlídky jsme navštívili dobovou kuchyni, ve které nám všem přestrojené "služebnictvo" nabídlo velikonoční jidáše. Na nádvoří jsem si pak k tomu koupila pro zahřátí slaďoučký svařáček.

























Okolo hradu je nádherná zahrada. Asi se tam vyplatí jít zvlášť v máji, kdy kvetou rododendróny.





Po prohlídce hradu jsme ale nekočily. V blízkosti se totiž nachází i malikná "zoologická zahrada".
To ale až příště :)

Zimní

9. června 2012 v 12:32 | Shari |  Patlanice
Pár dní mi nešel internet, takže jsem měla víc času konečně dokončit něco, co jsem začala někdy v lednu.


Ale stejně si myslím, že internet je jeden z nejlepších vynálezů. :)

RefuFest

4. června 2012 v 21:50 | Shari |  Notýsek

V sobotu jsme se vydali na dlouho očekávaný RefuFest, který se konal na Střeleckém ostrově v Praze. Jakmile jsme se přiblížili k Vltavě, začaly k našim uším doléhat první tóny rytmické hudby s jakýmsi balkánským nádechem. Sešli jsme z mostu po schodech dolů na ostrov, kde se již pohybovaly snad tisíce lidí.
Stály tam řady nesčetných stánků, na kterých bylo velkým písmem napsáno, jakou zemi právě představují. Prezentovalo se tam například Modlavsko, Sýrie, Afghánistán, Mali, Palestina (tedy spíš Palestinská samospráva, která se stále snaží o uznání své státnosti), Uzbekistán a mnohé další. V každém z těchto stánků bylo možné se seznámit s danou zemí, s jejich tradicemi a zvyky i s jejich výrobky. Ukazovaly nám krásně barevné šály, trička a šaty, různé krémy či z látky ručně vyráběné sloní maskoty. U stánků jsme povídali s lidmi, kteří se v dané zemi narodili nebo kteří jsou potomky tamních obyvatel. Někteří z nich prý byli v současné době ubytováni v českých střediscích, ve kterých musí zůstat - podle toho, co jsme slyšeli - i několik let, než se vůbec dovědí, zda dostanou azyl nebo ne. Jsou mezi nimi přitom i lidé, kteří viděli umírat své blízké a kteří si prošli velmi těžkými životními zkouškami.
O to víc byli za tento festival rádi. Nabízeli nám na ochutnávku své speciality - dali jsme si ukrajinský "Maminčin koláč s povidly". Prohlíželi jsme si také vystavené knížky s fotografiemi - například o Burjatské republice. Dověděli jsme se z ní, jaké tam panují silné mrazy a v létě horka, obojí přitom doprovází prudký vítr. Tamní obyvatelé si tím prý ale náladu nekazí a raději pořádají nejrůznější pěvecké soutěže podobné těm našim. Večer jsme pak šli do jednoho stanu, ve kterém nám předčítali palestinské básně - v češtině, arabštině i ve francouzštině (např. "I Have No Problem" od M.Barghoutiho).
Když jsme všechno hezky obešli a prozkoumali, stoupli jsme si k pódiu a poslouchali báječnou hudbu. Dokonce tam zazněla uzbecká verze písně Lady in Black, hrálo se tam na akordeon, Afričané bubnovali a nakonec na pódiu vystupovala i skupina Allstar Refjúdží Band s úžasnou Číňankou, která tam pískala, výskala a zpívala tak krásně, až snad úplně všechny roztančila. Obdivovala jsem jejich výdrž, protože hráli až do samého konce festivalu. A nikomu se nechtělo jít domů..
Bylo to úžasné, moc povedené a těším se na další takový festival.
(Příště vám o těhle akcích musím dát vědět předem!!)


Pro ukázku písnička z koncertu. Škoda, že zpěvačku při tom není možné vidět i tancovat. Byla skvělá! :)


Jo a financovala to Evropská unie.

Noc kostelů v Praze

3. června 2012 v 14:36 | Shari |  Notýsek

V poslední době žiju nějak kulturně. Nedávno jsem šla na výstavu českého malíře Schikanedera do Valdštejnské jízdárny. Některé obrazy, zvláště ty ze zasněžené noční Prahy, byly přímo kouzelné. Krásně poetické, jako by zastavily člověka i čas.. Zbytek však vzbuzoval hodně depresivní pocity a úzkost.. Příště bych tam už nemusela.

V pátek jsme ale vyrazili do centra Prahy na tzv. Noc kostelů, při které byly některé kostely včetně jejich nepřístupných míst otevřeny veřejnosti. Chtěli jsme vidět nejrozsáhlejší kryptu v Praze, jenže na ni stála tak dlouhá fronta, že bychom se možná nikdy nedostali dovnitř. Šli jsme proto raději dál - do kostela sv. Tomáše. Jeho prostory byly krásně zdobené a pozlacené. Návštěvníci si tam dokonce mohli koupit obřadní pivo nebo párek...
Pak jsme běželi za ségrou do jiného kostela (sv. Václava), kde měl probíhat koncert duchovních písní. Docela jsem se tam těšila. Když jsem byla kdysi dávno uvnitř něj, očaroval mě svojí prostotou a starobylostí. Byl stavěn ve 12. století, takže minulost z jeho kamenných stěn na nás přímo dýchala. Chvilku jsme poslouchali paní zpívající německé árie. Bylo to pěkné, ale když byli všichni stojící vyzváni, ať si sednou (přitom by se tam ani nevešli), raději jsme odešli.
Udělali jsme dobře, protože naši další zastávkou byl kostel sv. Ignáce. Mám k němu trochu osobní pouto, protože ho znám už odmalička. Myslím, že je to jeden z nejkrásnějších kostelů vůbec. (Podle mě mnohem hezčí než chrám sv. Víta.) Kostel byl postaven v době baroka, jeho interiér prošel i rokokovou úpravou. Je proto neuvěřitelně nádherně vyzdobený. Oči příchozích upoutává zejména veliký, barevný obraz na oltáři. Měli jsme štěstí, protože jsme přišli právě včas, když se šlo po schůdkách nahoru do patra k menším varhanům. Ještě nikdy jsem nebyla v takovém honosném kostele nahoře a nekoukala jsem se na daleký oltář pode mnou. Bylo to, jako bych tam stála a hleděla ze sna dolů. Varhaník nám zahrál moc pěknou skladbu. Potom jsme mohli část horního patra obejít a sejít po jiných schůdkách dolů. Za tenhle zážitek děkuji.
Když jsme z kostela vyšli ven, začalo se stmívat a my si uvědomili, jaký máme hlad a (hlavně já) žízeň. Po tolika hodinách chození jsme si chtěli odpočinout. Šli jsme proto do jedné restaurace, kde jsem si dala velké pivo (čistě prakticky lepší než dvě deci o 10 Kč dražší vody bez chuti). Jenže se mi po něm trošku motala hlava (příjemně :). Navíc jsme, protože byl den dětí, všichni dostali lízátko. :-) A v tomhle rozpoložení jsme jaksi pokračovali v prohlídce dalších kostelů. (Ale chovali jsme se slušně :), jen jsem to vnímala ještě víc jako ve snu. V kostele sv. Petra hráli varhanní a houslový koncert, který byl nepopsatelně dojemný. Škoda, že neznám název té skladby, protože to stálo za to.
Noc kostelů končila o půlnoci, což byl taky čas, kdy jsme šli na kutě.


V kostelích jsem dostala celkem pět razítek, které mi tak rozšířily moji skromnou sbírku (asi na ně brzo vytvořím spešl rubriku). Vlevo je kostel sv. Tomáše (to je ten s pivem a párkem), druhé razítko zleva je z kostela sv. Václava (árie). Uprostřed je razítko z mého oblíbeného kostela sv. Ignáce. I když v brožurce Nocí kostelů o něm nebyla ani zmínka, umožnil návštěvníkům nejlepší prohlídku. Předposlední razítko je z kostela sv. Petra na Poříčí, kde zněla ta úžasná symfonie. Poslední mi dali v kostele vedle Palladia.