Srpen 2012

Téměř! u Térynky

24. srpna 2012 v 22:31 | Shari |  Tatry
A je tu poslední část tatranského výletu!


S kamzíky pod Térynkou

3. srpna 2012 v 20:44 | Shari |  Tatry

Mraky si mezi sebou hrály na schovávanou. Chvílemi svítilo ostré slunce, ale po pár minutách se nesměle schovalo do peřin, aby hnedle zase vykouklo a oslňovalo nám oči. Úzkou cestičku ve sněhu, po které jsme šplhali vzhůru, vyšlapali turisté před námi. Nebylo z ní možné kam uhnout. Dolů i nahoru byl poměrně strmý svah.






Pohled vzhůru.



Nad pásem kamenů je vidět cestička, po které jsme trajdali. Sníh už pomalu roztával.



Dole je vidět člověk, který fotce trošku dává perspektivu.

Když jsme se ohlédli zpět, zjistili jsme, že máme neuvěřitelné štěstí. Na skalách nad námi právě obědval divoký kamzík, kterého člověk může spatřit jen velmi vzácně. Část roku prý kamzíci žijí v tlupách, které velí starší samice. Při prudkých bojích o samici kozlové dokáží předvést až nebezpečně akrobatické výkony a rychlost. Přitom se jen zřídkakdy poraní smrtelně.
V Tatrách jich v poslední době žije přibližně 950, z toho většinou přes sto mláďat. (A jen při jejich loňském sčítání zoologové zaznamenali zároveň i 21 medvědů.) Bývala ale horší období, především koncem 90. let, kdy se v Tatrách pohybovalo pouze kolem 200 kamzíků. Jsou to hodně plachá, ale velmi obratná stvoření. Přesto jejich život podle zoologů ztěžují skialpinisti a turisté, kteří chodí mimo povolené trasy a samozřejmě i pytláci. Problém představují i psi, ať na vodítku nebo bez něj, kamzíci se jich bojí, a když utíkají po strmých skalách, můžou se na ostrých hranách kamenů lehce zranit či uklouznout.




Koukli jsme kousek dál a uviděli dalšího kamzíka, jak utíká vzhůru.






O kamzících jsem čerpala informace zde: http://www.tatry.cz/cs/pocet-kamziku-v-tatrach-stoupl-na-967-kusu a na wikipedii.

Kytička za dvacku

2. srpna 2012 v 21:14 | Shari |  Notýsek
Ráno jsem si vzpomněla na moji slohovou práci k maturitě. Z nabízených možností jsem zvolila reportáž, jakési téma o Praze. Už si přesně nepamatuju, o čem jsem psala, vím jen, že cesta začínala kdesi hluboko v moři lidských těl na Václavském náměstí a končila u opuštěného výstupu stanice metra. Na zemi za eskalátory ležel imaginární bezdomovec, se kterým jsem v rámci reportáže vytvořila imaginární rozhovor. Asi by mi teď přišlo vtipné, kdybych si přečetla, na co jsem se ho tehdy "ptala".
Dnes odpoledne jsem kráčela unavená z práce přes park. Naproti mně šel muž kolem třicítky, byl normálně oblečený, jen v ruce držel klec s jakousi chlupatou koulí stulenou k mřížím. Blížil se ke mně, tak jsem nenápadně zahnula na druhou stranu chodníku. Ale nepomohlo mi to. Přikročil přímo ke mně s tím, zda se na něco může zeptat. Váhala jsem, jestli něco slušně odseknout a pakovat se, nebo vyčkat. Třeba přeci jen potřeboval poradit s nějakou ulicí. Bála jsem se, že po mně bude chtít peníze nebo mi začne vyprávět báje o mormonech. Na mně je vždycky hned poznat, co si myslím, takže mi řekl, ať se nebojím, že mi nic přeci neudělá. Tohle uklidnění na mě tedy fakt neplatilo. Ale aspoň jsem byla ve střehu. Zeptal se, jestli si od něj nechci koupit kytičku. V ruce držel dvě fialové a žluté obalené tenkým papírem. Že prý jsou jenom za dvacku. Nechce krást, proto prodává kytky. Nerada před cizími lidmi vytahuju peněženku, tuším, jak by to mohlo skončit. A ještě míň ráda někomu dávám peníze. Ale co má člověk hernajs dělat, když skončí na ulici a chce se z toho dostat? Tu dvacku jsem mu dala, ale kytku jsem nechtěla, protože jsem musela ještě celé odpoledne v horku někde lítat.
Rozloučili jsme se a já pádila na tramvaj. Po pěti minutách přišel i on. Nesledoval mě, jen měl jet stejným směrem. Poradila jsem mu, jakou tramvají a on se mě začal trochu ptát. Prý jsem skoupá jak tisková mluvčí. Pak jsme si začali trochu víc povídat. Z huňatého klubíčka v kleci se stal králíček Kája. Ten pán mi chytl ruku, abych si ho pohladila. Bylo to hodně podivné. Přemýšlela jsem, jestli mě ten králíček nebude chtí kousnout a jestli radši nevzít nohy na ramena. Pořád jsem si kontrolovala věci. Potom se šel můj "spolujezdec" zeptat další slečny na zastávce, jestli by si od něho nekoupila kytku. Docela ho setřela.
Když přijela tramvaj, začal povídat o politice, o sociálních dávkách, které se zmenšují s tím, jak všechno zdražuje včetně nájmů a jak jsou politici nehledě na stranu podvodníci. Prozradil na sebe, že pochází z vesnice v pohraničí a umí dobře německy, což mi i předvedl. Řekl, že se chce do Německa odstěhovat co nejdřív, domluvit se nemá problém a situace tam je pro něj nejspíš trochu lepší. Snad se mu tam zadaří víc, než tady. Nebyl to hloupý člověk. Jen má prý maličko radikální názory...
Víc jsme se spolu už nebavili, protože vystoupil na svojí zastávce.

(No, kdybych tohle vyprávěla ségře, tak mi vynadá, že se bavím s cizími lidmi..)
Cestu jsem zakončila tak, že jsem si chtěla koupit pevné boty do lesa, ale u Bati místo toho prodávají náušnice a lodičky na deseticentimetrovém podpatku!