Červen 2014

Vernisáž, hehe

30. června 2014 v 22:17 | Shari |  Patlanice
Je hezké, když rodiče pošlou své dítě na nějaký kroužek, tedy ne s cílem se ho "zbavit", ale naopak poslat ho někam, kde ho to bude bavit. Může to být cokoliv od sportu přes skauting až po výtvarničení... Mně rodiče ve čtvrté třídě zaplatili půlrok na keramice, moc mě velmi bavilo, jen škoda, že kurz skončil tak rychle. Teď už jsem velká, takže by se mohlo zdát, že takové kroužky půjdou mimo mě. A je i pravda, že na něco takového nemám moc času. Jenže nedávno jsem od přítele dostala poukázky na malování keramiky (hrníčky a talířky) a taky mi dal jako dárek kurz kreslení. Já bych se k něčmu takovému totiž sama vůbec nedokopala.

Kurz kreslení pro mě začínal hodně ztěžka. Poprvé, když jsem tam měla přijít, jsem to předem vzdala, protože jsem se styděla, že neumím kreslit a přišlo mi to jako hrozná drzost na takový kurz jít. Podruhé jsem si dodala odvahy, ale celou lekci jsem se propadala studem za kohouta, kterého jsem kreslila. Měla jsem chuť se otočit a utéct. Na další kurz jsem už jít nechtěla, navíc jsem dostala angínu. Mezitím se mi to ale rozleželo v hlavě a já si řekla, že bych už potom nikdy nemohla nic namalovat, bylo by to jako porážka. Šla jsem tam tedy znovu a pak znovu až z toho bylo čtrnáct lekcí a už jsem se tam i cítila moc dobře. Je vlastně jedno, jak se mi to ve výsledku povedlo, hlavně že jsem se (na chvíli) naučila dívat se na věci tak, jak by se daly kreslit a dověděla jsem se i pár triků - například tmavší, silnější čáry více stoupnou do popředí, je třeba si odměřovat a tak. Lektorka byla trpělivá a roztomilá, a když kurz skončil, proběhla vernisáž kreseb nás, žáčků. Tady je malá ukázka, teď tam samozřejmě vidím spoustu much, ale co už :-)

A jak je to u vás, chodili jste na nějaké kroužky - a pokud ano, bavily vás?


Kresleno pokaždé 2 hodiny podle předlohy.



Vycpaný opičák.

Toto bylo kresleno ve dvou lekcích, tedy 4 h, pan model byl skutečně model, dokázal se celou dobu s výjimkou krátkých přestávek vůbec nehýbat.

Podle busty Jana Nerudy.









Střípky z Wroclawi

15. června 2014 v 22:29 | Shari |  Polsko
Na podzim jsme si udělali drobný víkendový výlet do Wroclawi. Původně jsme zvažovali Norimberk, Vídeň či domácí Olomouc, nakonec ale zvítězilo polské město, které jsme si hned přímo zamilovali!

Vyjížděli jsme v pátek odpoledne z Prahy a asi po dvou hodinách jsme přestoupili do malého staršího vlaku, na němž místo názvů cílové stanice visely všude plakáty s výstražným nápisem "UWAGA!" (Pozor!). Spolu s námi se do vlaku vhrnulo dvacet desetiletých dětí. Byly úplně rozjívené. Sedli jsme si nejdříve do prázdného vagónu, jenže děti nás pronásledovaly a za chvilku už seděly všude kolem nás. Po půl hodině šíleně hlasitého křiku jsem poznamenala, že je to jako v hororu. V tu chvíli jeden kluk z rohu vagónu z plna hrdla zavyl "Aúúúú!", přesně jako vlkodlak. Polkla jsem na prázdno a doufala, že přes hranice do Polska přeci nepojedou. Jako by to jedna holčička vycítila a jen tak mimochodem si vytáhla z kapsy pas. To už jsme na nic nečekali, sebrali si saky paky a přesunuli se rychle do jiného, klidnějšího vagónu.

Od té doby už cesta byla mírná, vláček monotónně drnčel a uspával nás. Hodiny právě odtikávaly desátou večer, když jsme přijeli na hlavní nádraží ve Wroclawi.



Tímto vláčkem jsme přijeli do Wroclavi.




Na hlavním nádraží, které připomíná zámek Hlubokou, byla krásně osvětlená fontánka.


Když jsme vyšli z nádraží, začali jsme hledat uličky, které by nás zavedly k našim objednaným postýlkám. Pokoj jsme měli mít v hostelu s názvem Kombinat, který jsme vybrali z internetu (podle referencí a krátké vzdálenosti od centra). Příliš jsme tedy nevěděli, do čeho jdeme a co nás v něm čeká.

Vchodové dveře jsme zpočátku málem přehlédli, trochu nás znejistily i schody, po kterých jsme stoupali nahoru. Na třetím patře ale byly již otevřené dveře do příjemně osvětleného pokoje. Nakoukli jsme a hned se nás ujal správce Vojta, který nám vysvětlil, kde budeme mít ráno snídani (k dispozici lednice, kávovar, konvice, chleba atd.). Pak nás zavedl do pokoje ve čtvrtém patře. Všechno tam bylo stylově vybaveno, na pokoji umyvadlo, na chodbě varná konvice i s připravenou krabicí s čajem a s cukrem. Společná koupelna, která ale vůbec nevadila, protože byla uzamykatelná a na patře příliš dalších pokojů nebylo. Zato o patro níž byl větší pokoj pro turisty, kterým nevadí spát v jedné místnosti s ostatními (levnější varianta).

Ráno si k nám při snídani Vojta přisedl, předal nám mapku Wroclawi a ukázal nám, na která místa je nejlepší zajít a v jakém pořadí. Doporučil nám nejdříve vylézt na kostelní věž a prohlédnout si město z výšky. Potom prozradil, na kterém ostrůvku jako jediném ve městě je možné pít alkohol na veřejnosti (ne že bychom to zrovna potřebovali) a poradil nám podívat se na tamní nejkrásnější kostel v noci, kdy je krásně osvětlený. Také nám prozradil, kde můžeme nejchutněji a zároveň poměrně levně baštit - v samoobslužné restauraci přímo v centru Wroclavi, u univerzity. Jeho rady byly k nezaplacení.



Zvenku poměrně nenápadný hostel.


Společná chodba s televizí, čajem a konvicí.



Náš pokojík.


Pokud byste si někdy chtěli do Wroclawi také udělat výlet, určitě se vyplatí tam jet minimálně na víkend.


Cukrárna na náměstí.



Fotograf původně ani neplánoval udělat mi ty dvě anténky :D



Jídlo je z té samoobslužné restaurace. Bylo výborné, člověk si mohl nabrat tolik rozličných chutí - slaných, sladkých, smažených i zdravých - kolik chtěl. Občas je těžké odhadnout meze :D Až příště pojedeme do Wroclawi, tak i kvůli téhle restauraci!! :)

Nejprve nás skoro vyděsilo, že v celém průvodu jsou pouze muži a nevěděli jsme, proti čemu demonstrují. Později nám bylo ale řečeno, že důvodem jejich shromáždění byl fakt, že do kostelů chodí prý hlavně ženy a oni tedy tímto také dávají najevo svoji víru.




Bohužel mě ten víkend dost bolelo v krku, šla na mě nějaká viróza. A já přitom chtěla chodit a poznávat každý kout města... Stříkala jsem si proto do krku Jox, nechala si rozpouštět v puse acylpyrin a v dalším kole nastoupily na řadu pastilky tantum verde. To jsem opakovala tolikrát, až mi tyhle elixíry úplně rozežraly jazyk. V restauraci jsem si samozřejmě omylem dala jednu pálivější omeletu, takže jsem kromě extrémě bolavého jazyka měla i hladem scvrklý žaludek, který tu mňamku na talíři jedl maximálně tak očima. Večer jsme ale zašli do jedné židovské restaurace U Sáry nebo tak nějak, kde jsem si dala originální Sářin čaj, tak akorát kořeněný. Mimochodem, v té restauraci byla číšnice pořádně zmatená, protože nám objednala dvakrát tolik večeří a málem by nám přinesla i několik půllitrů, kdybychom jí včas nezarazili.


V pondělí jsme Wroclaw opustili (pejska jsem našla na zemi v hostelu, a když tak smutně koukal, položila jsem ho na postel).

Nádraží


A tímto vláčkem jsme odjížděli.

Další pokračování článků:

Japonská zahrada

7. června 2014 v 22:41 | Shari |  Rostliny
Loni touto dobou byla zima a pršelo, stoupala voda. Tehdy jsme se šli podívat do skleníku v Troji, o kterém jsem už psala. Kromě něj jsme byli i v botanické zahradě, ovšem na to, že jsem vám odtud ještě neukázala fotky, jsem si jaksi vzpomněla až teď.

Asi ze všeho nejhezčí nám přišla japonská zahrada, která je opravdu pěkně promyšlená do detailu. Pořád ale pršelo, takže jsme se tam moc dlouho nezdržovali a na chvíli jsme se dokonce schovali do malého skleníku, který byl kus pod zemí.





















A na závěr nesmí chybět bonsaje :-) Hned bych takový stromeček brala! Zatím mám jen malé větvičky, které mi nechtějí zdřevnatět. Asi si s nimi budu muset promluvit :-) Moc se mi líbí hlavně ten vpravo a vlevo, co vám?





Talíře na sushi

2. června 2014 v 18:30 | Shari |  Patlanice
Sushi prý člověk miluje nebo nesnáší. Pokud ale někdo plánuje sushi ochutnat poprvé, doporučuje se zajít nejdříve do kvalitní japonské restaurace, tedy nejíst v čínské a ani nezkoušet si sushi připravovat doma. Jakmile už člověk ví, jak má sushi chutnat, není nic lehčího než se pustit do vlastní výroby :-)

Ve specializovaných krámech se prodávají celé sety, ale i v obyčejné samoobsluze jde většinu ingrediencí nakoupit. V sushi přitom nemusí být pokaždé ryba, může tam být okurka, avokádo, kousek bambusu... a místo pravé rybiny třeba surimi tyčinky. Nejtěžší na tom celém je správně uvařit rýži a pooctovat ji. (A to chce praxi :-)

Už z toho, jak to píšu, se mi sbíhají sliny, ale nechci si hrát na nějakou japanofilku. Na jaře jsem psala, jak jsem malovala keramické hrníčky. Teď jsem byla na malování se ségrou, která si vybrala dva hrnečky, veselými barvami na ně namalovala kytičky. Já jsem neodolala talířům. Vůbec jsem zezačátku ale nevěděla, co na nich udělat za vzory. Pak ségře někdo podal tmavě modrou barvu, tak jsem se rozhodla ji také použít a talíře jsem pasovala do role sushi talířů.

A co vy a sushi? :-)





Tady je sushi v celé své kráse z japonské restaurace.