Říjen 2014

Hagia Sofia

24. října 2014 v 22:48 | Shari |  Turecko
Naše první kroky v Istanbulu vedly do slavné Hagie Sofie (Ayasofya), která je v současné době prakticky výhradně určena pro turisty (vstupné necelých 300 Kč a rozhodně se tam vyplatí jít). Muzeem je od roku 1935 na příkaz Kemala Atatürka.

Při vstupu do chrámu a ani po několika dalších minutách jsem si plně nedokázala uvědomit, kde vlastně stojím. Nebyla jsem schopná vstřebat, jak úžasná to je budova. Patří doslova mezi historické architektonické divy světa. V době Východořímské říše byla stavěna celkem na třikrát.

Poprvé byla bazilika vybudována císařem Konstantinem v roce 360, ale o čtyřicet let později shořela v důsledku veřejných nepokojů. Podobný osud čekal na baziliku postavenou na místě původní císařem Theodosiem II. Současnou baziliku začali stavět ještě tentýž rok (532) na příkaz císaře Justiniána dva věhlasní architekti. Dokončena byla v neuvěřitelně krátkém čase - po pěti letech.

Přestože zde Hagia Sofia stojí téměř 1 500 let, má na tu dobu obrovské rozměry - délka chrámu je 100 m, šířka 70 m a výška 56 m. Sloupů tam je celkem 104. Císař Justinián chtěl mít chrám skutečně dokonalý, lepší než Šalamounův chrám v Jeruzalémě. Nechal si proto poslat ten nejlepší architektonický materiál - sloupy a mramor byly z antických měst v Anatolii a Sýrii, žlutý mramor ze severní Afriky... Některé sloupy byly dokonce vzaty z Artemidina chrámu v Efezu a osm sloupů podepírajících chrám pochází z Egypta. Chrám je důležitý také pro svoji výzdobu na stěnách, některé mozaiky se datují k šestému století.

V této bazilice byli korunováni panovníci Východořímské říše. Během křižáckých výprav byla Hagia Sofia silně poškozena a v 15. století za vlády sultána Mehmeda II. se z ní stala mešita, která byla již nadále dobře chráněna. V důsledku mnohých zemětřesení v ní přibyly další sloupy, minarety navrhl a zkonstuoval Mimar Sinan (o tomto velikém pánovi určitě ještě napíšu).

Do Hagie Sofie je zakázáno brát si s sebou stativ a před vstupem musíte projít rentgenem.


Pohled na Hagiu Sofiu z Marmarského moře.

Střípky z Istanbulu

20. října 2014 v 0:03 | Shari |  Turecko
Letos se nám poštěstila dovolená v Istanbulu, která byla krásná, i když někdy docela dost napínavá. Přiletěli jsme na letiště Sabiha Gökçen, které leží v Asii a je od centra města asi hodinu jízdy autobusem. Bydleli jsme u kamarádky poměrně v centru, což se na velkoměsto s neoficiálně 20 miliony obyvatel rozhodně vyplatí.

Pokud bych měla shrnout, co mi tam připadalo nejzajímavější, určitě by to byly mešity, se kterými jsem se do té doby - navíc v takové míře a takové kráse - ještě nesetkala. Řadily by se sem i vykopávky a stavby, které byly tak staré, že se nám (v ČR) o tom může jenom zdát (a byly volně přístupné).

Lidé v Istanbulu jsou nápadití a hodně pracovití. Pouliční prodavači nabízejí například i jen vodu v petflaškách, což je užitečná věc, neboť z kohoutku se nedoporučuje. Snad v každé třetí ulici je pekárna, kde pečou čerstvý chléb, který si můžete koupit od rána až skoro do půlnoci. Stejně tak často naleznete i cukrárnu s úžasnými dorty a dalšími lahůdkami, za které by se nemusela stydět nejdražší cukrárna u nás. V pozadí nestojí ani kadeřnictví pro muže, která jsou plná až do pozdního večera (kadeřnictví pro ženy jsme neviděli). Prodávají tam také úžasně krásnou keramiku.

V Istanbulu to žije, a přitom - nebo právě proto - je tam poměrně bezpečno. Můžete jít ulicí v jednu hodinu ráno a stále se na ní bude pohybovat plno lidí a některé krámky budou ještě otevřeny, třeba se zeleninou a ovocem (čerstvé fíky, granátová jablíčka). Alkohol tam sice není zakázaný, ale mnoho lidí ho tam nepije z náboženských důvodů nebo proto, že je tam hodně drahý. Ostatní ceny jídla a pití jsou ale podobné našim.

Zajímavé bylo i to, že na každém rohu visely turecké vlajky a každý druhý muž, který byl na nějakém plakátu, byl Ataturk. Někteří ho tam mají v posvátné úctě.

Pro Turecko jsou také typičtí volně pobíhající nebo spíš polehávající a prakticky úplně apatičtí psi (klidně usnou uprostřed rušného náměstí). Kočky jsou oproti nim o dost svéhlavější, těm svoboda vyhovuje. Psům jakoby chyběla lidská láska.

Pokud se budete chtít vydat někam na vlastní pěst, vezměte si s sebou malý slovník. Na angličtinu se tam moc spoléhat nelze. My jsme se snažili asi nejvíc domlouvat "rukama nohama". Jinak při cestování městskou hromadnou dopravou se vyplatí koupit si v trafice kartu, kterou postupně budete dobíjet. Třeba do autobusů vás bez ní ani nepustí, protože peníze v hotovosti nepřijímají. Kartu použijete i v metru, na lodi a v tramvaji, vše je na turnikety (dokonce i na tramvajovou zastávku se dostanete až poté, co jimi projdete).

Istanbul má ale i svá stinná místa. V některých částech zcela chybí popelnice, takže se odpadky v igelitových pytlích povalují u chodníku. Je tam také spousta aut (a špatný vzduch), a to navzdory drahému benzínu. Troubení je pro řidiče součástí řízení. Za to, jak zvládají ve strmých kopcích a svazích města jezdit a dělat při tom slalom mezi lidmi, je ale obdivuji.

Nejtemnější stránkou v Istanbulu, se kterou jsme se setkali, byli uprchlíci ze Sýrie. I jejich malé děti v zimě a dešti žebraly. Je to k pláči. Tolik neštěstí. U nás jsou žebráci spíš ve středních letech a často chtějí hlavně na alkohol. Tady byly celé rodiny, které prostě neměly co jíst a kam jít. Pár mincí jim bohužel nepomohou. Kolik tady vyhazujeme zbytečně jídla? Kéž by neexistovaly války...




Průhonice

12. října 2014 v 22:06 | Shari |  Rostliny
Po delší době opět fotky, tentokrát květů v Průhonicích z letošního jara. Kdo bydlí poblíž, opravdu doporučuji navštívit, obzvlášť v době, kdy kvetou azalky a rododendrony. Je to tam úžasné. :-)