Květen 2015

Adrianopol

24. května 2015 v 21:14 | Shari |  Turecko
Bylo mi řečeno, že jestli nezveřejním nový článek, přestane hrát přítel Half Life. A to nemůžu dopustit, protože jsem závislá sledovat, jak hraje.
Takže tady to je...

Edirne (Drinopol, Adrianopol) je město s cca 120 000 obyvateli, které leží v blízkosti hranic s Řeckem a Bulharskem. Kvůli své strategické poloze se stalo místem mnoha bojů, dokonce bylo necelých 100 let hlavním městem Osmanské říše. Nás ale nalákala spíš tamní mešita s nejvyššími minarety v Turecku, kterou postavil jako své vrcholné dílo Mimar Sinan. V Istanbulu, kde jsme měli základnu, jsme proto nasedli do autobusu a po dvou a půl hodinách jsme vystoupili na nádraží pár kilometrů za Edirnem.

Ještě na nádraží kousek za městem nás napadlo, že se rovnou zeptáme na zpáteční lístky. U přepážky nám však řekli, že všechno je "Full", žádné autobusy do Istanbulu již nejsou ten den volné. Dost nás to šokovalo, protože jsme tam v žádném případě nechtěli přespávat, navíc byl pátek a v neděli ráno jsme už měli odlétat do Vídně. Edirne je přitom od Istanbulu nějakých 240 km. Zeptali jsme se pro jistotu ještě na druhé přepážce, ale dostalo se nám úplně stejné odpovědi. Full. Vydali jsme se tedy okamžitě městským autobusem k vlakovému nádraží. Zarazilo nás ale, že bylo úplně vylidněné. Pusto, prázdno. Jediný vlak, který tam stál, byl pouze s lehátky.

Najednou jsme ucítili kouř cigaret. S malou dušičkou jsme se tedy vydali jeho směrem. Prošli jsme úzkou chodbou, která už nebyla určena pro veřejnost. V jedné potemnělé místnůstce stály s cigaretou v ruce tři ženy, které právě o něčem diskutovaly. Snažili jsme se od nich získat informace o nejbližším vlaku do Istanbulu, ale vyrozuměli jsme, že odsud tam rozhodně žádný vlak nejezdí. Pro potvrzení nám jedna z nich předala mobil, do kterého vyťukala číslo rakouské kolegyně. Z mobilu se ozvalo, že zdejší vlaky jezdí pouze do Rakouska, a pokud se musíme dostat do Istanbulu, "tak máme problém". Cvak.

Vypadali jsme asi dost zmateně, takže nás zavedly do kanceláře a ukázaly na nástěnný kalendář. Vysvětlily nám, že právě začal jeden z největších muslimských svátků, který skončí až ve středu. A do té doby autobusy jezdit nejspíš vůbec nebudou. Koukali jsme na sebe vyděšeně a přemítali, co dál. Jednu z těch dam však napadlo podívat se na internet. I když jsme tomu vůbec nevěřili, v jednom autobuse byla hned dvě volná místa! Jejich firma ale měla zablokované e-maily, nefungovalo nám vůbec přihlášení. Zkusili jsme tedy se svolením jejich firemní e-mail. Konečně to vyšlo. Chvíli na to už jsme v ruce drželi vytisknutou rezervaci a doklad o zaplacení jízdenky. A z celé téhle příhody jsme byli tak unavení, že jsme městem chvíli jenom bloumali.

Vepředu socha Ataturka, za ním je schovaná mešita Selimiye s nejvyššími minarety v Turecku (o té bude možná separátní článek).

Prodavač téhle rybárny nám z ničeho nic přinesl čaj a ukázal na židle, abychom se posadili a čaj v klidu vypili. Jen tak, bylo to fajn :)



Ani jsem si nevšimla jak, ale do mešity během vteřiny vpadly dvě děti, lehly si na koberec a koukaly na strop. Ještě se za nimi ani nezavřely dveře, když jsem je vyfotila.



Kromě slavné mešity je Edirne známé i tím, že se v něm každoročně pořádají olejové zápasy Kirkpinar. Tato tradice trvá už asi 650 let.







Kousek odsud tímhle směrem je tzv. "Bulgaristán".

Taxík, který už byl skoro na konci mostu, musel tomuto traktůrku ustoupit a jet až zpět na začátek.

Fontána lásky.

Obraz z mozaiky.



Jedna z "kanceláří" na nádraží v Edirne, kde všechny autobusy do Istanbulu byly "Full". Když jsme čekali na náš vysněný autobus, měl ještě asi dvacet minut zpoždění. Po tom všem jsme už počítali i s tím, že nepřijede vůbec. Naštěstí to celé dobře dopadlo, až se sama divím, a do Istanbulu jsme úspěšně dorazili přibližně kolem jedné v noci. A pořád ještě byla otevřena holičství a obchůdky s ovocem a zeleninou.